ParticipActNow

Armenie ParticipActNow Název projektu ParticipActNow už sám o sobě tak trochu napovídá, že program bude velice intenzivní. Když si pak uvědomíte, že jedete do země, která není v Evropské unii, není turistickým střediskem a je jakýmsi tajemstvím v porovnání se zemí, ve které každý z nás minimálně jednou byl s rodiči na prázdninách nebo na dovolené.

Všechno to začalo výstupem do teplého Yerevanského vzduchu z letadla. Vzduch v Arménii má jakési aroma, letního tepla bylo ažaž a už jsme se těšili na odjezd z letiště. Odjezd jsme si chtěli trochu osladit a tak jsem zašel do občerstvení v příletové hale. Byl jsem překvapen, jak levně mne vyšla tyčinka Snickers, byla skutečně za polovinu toho, za co ji pořídíte v Čechách a arašídy v ní byly nejspíš skutečné, chuť byla bezkonkurenční. To mě lehce pozitivně naladilo a tak jsme pokračovali po sms informaci skrz pasovou kontrolu k východu, kde nás prý má čekat někdo odpovědný za náš odvoz do hotelu ve městě Dilijan. Nechtělo se nám věřit, že ti dva metršedesát vysocí kumpáni v nablýskaných mokasínech, obepnutí barevnými diskotričky, držící v ruce papír s chybně napsaným názvem projektu jsou lidé, kteří by nás měli někam dopravit. Ano skutečně to byl řidič se svým povedeným kamarádíčkem. Po improvizaci Ruského jazyka k představení se jim jsme potkali další účastníky zájezdu, byl to Rumunský pár. Bylo jim kolem 60ti a smáli se od ucha k uchu. To ale ve chvíli, kdy jsme zahlédli Opel Astra kombi z 94 roku přešlo. Byli jsme 4 plus řidič a jeho kamarádíček. To přeci není možné, abychom se nacpali na zadní sedadla ve 4 lidech, když počítám s tím, že na zadní sedadla se s obtížemi vejdeme my dva. Go go ,,volá kamarádíček řidiče,, let´s go. Říkám mu, thereisonly 3 seats in theback, on říká, noooočetyre, four, ukazuje prsty 4 místa. Řidič mezitím kope do předního kola a zkouší, jestli nám při cestě přes hory neupadne poloosa nebo vlastně celé kolo. V tuto chvíli byl icebreaking a veškeré seznamování zbytečné, protože jsme na zadních sedadlech byli zhruba jako sardinky v rajčatovém protlaku. Bez možnosti vzadu dýchat si oba řidiči, i ten pravý bez volantu zapálili kvalitní arménské kuřivo, které je levnější než zrnko cukru. Všechno nakonec dopadlo dobře a po příjezdu na místo do města Dillijan jsme byli překvapeni příjemným ubytováním a usměvavými lidmi. Dost už bylo kritiky, přejděme k projektu samotnému.

Projektu samotného se zúčastnily tyto země: Česká republika, Litva, Bělorusko, Ukrajina, Rumunsko, Itálie, Švýcarsko, Řecko, Chorvatsko, Gruzie. Obzvláště setkání ČR, Itálie a Litvy v rámci organizace GEMS bylo velice důležité v rámci zvýšení efektivity spolupráce. Jednalo se o velice intenzivní trenérský kurz vedený dvěma mladými arménskými trenéry Annou a Gurgenem, kteří byli nevyčerpatelní až do posledního dne. Každý den pro nás měli bohatou výbavu počínaje rozcvičkou (energizer) a konče důležitými body na další den.

První dny jsme se zaměřili na téma Local youth realities ve všech zúčastněných zemích. Zvláště na problematiku jak motivovat tyto mladé k aktivní účasti a ovlivnění rozhodovacích procesů v jejich rurálním prostředí. Zabývali jsme se také výzkumem ve městě Dillijan. Týkal se mladých lidí a jejich dotazování, co jim skutečně v jejich bydlišti chybí, tím je myšleno zlepšení kulturního, sportovního a všeobecně mladého života, infrastruktury a jiných základních potřeb. Nejdůležitějším a nejnáročnějším úkolem bylo vytvořit v mezinárodních skupinách vlastní projekt od začátku do konce, který by odrážel potřeby místní mládeže na základě předešlého výzkumu. Se všemi náležitostmi jsme museli projekty prezentovat všem ostatním a ve finále si zasloužit imaginární zisk podpory od starosty v podobě ředitele místní NGO. I když jsme byli všichni velice zapálení pro naše projekty a chtěli jsme, aby toto nadšení sdílel i pan starosta, nebylo jednoduché v limitovaném čase ho o tom přesvědčit.

V programu nechybělo ani pár výletů do míst jako je jezero Sevan.Celý týden byl zakončen celovečerním programem ve stylu International evening, kde proběhl zpěv, ochutnávka tradičních nápojů a chutných pokrmů, nelze říci, co ubývalo rychleji, snad jen s vyjímkou italského vína a běloruských slaných oplatek.

Po smutném loučení jsme zahnali stesk 3denním výletem do monastrie Tatev, kde jsme se kuriozně ubytovali u pána, který se jmenoval Hamlet, po cestě do Tatevu jsme navštivili Noravank a Ghor Virap, ze kterého jsme viděli v mlze horu Ararat spoustu jiných míst, na kterých s námi čekal ochotný taxikář. Poslední den jsme strávili v Yerevanu, hlavním městě Arménie. Zázemí jsme měli u administratora Macka, který nás velice sympaticky pohostil a vytvořil nám plán míst, které bychom měli v Yerevanu vidět. Asi nejvíc na nás dýchla svou charakteristickou zatuchlinou atmosféra starého sovětského metra, které u nás jezdívalo v minulých dobách. O tom, že zde stále jezdí žigulíky a nezničitelná Lada Niva, bez které jste v Arménských horách absolutně odepsaní jsem ani nestihl napsat. Pocity z návštěvy této překrásné a turisty neposkvrněné země se jen těžko popisují. Musíte je zažít.

Martin a Bara

Photo gallery